Francie Stadium Sprint 2018

Trochu času na reportík 😀

Francie – Paříž – Stadium Sprint Spartan race 2018. Nádherné a tvrdé spojení. Myšlenka účasti se zrodila již v červenci 2017. Do března 2018 bylo daleko, ale bylo nutné začít zajišťovat potřebné věci. 14 dní před závodem přišel šok, varování a nejspíš test odolnosti. Vracím se ze závodu z Bedřichova, kde jsem si sedl na sledgelyže a užil si biatlon. 5 km před svým milovaným domem bourám, srážím psa a jsem v koncích. Auto rozbité, nic příjemného – začínám řešit i s ohledem na svuj support tým Hanku a Katku. Je to komplikace, ale když znáte správné lidi jde to lépe. Lukáš se ihned pustil do díla. Po týdnu přivezl auto opravené. Je pondělí a ve čtvrtek se odjíždí. Uff. Zabalit, zkontrolovat papíry k závodu, doklady, výbavu a hurá na cestu. Cesta utíkala skvěle. Po menších změnách večer spíme 20 km od Paříže. Ráno vyrážíme do centra dění. Paříž je nádherné město, teda pokud nesedíte za volantem a kolem vás se neřítí skútry, auta atd. Holky chtějí k dominantě Paříže jasně jdeme k Eiffelovce. Máme skvělé slunečné počasí, takové krásné ticho před bouří. Ubytováváme se v hotelu, opět malinko měníme plán. Hanku stěhujeme k nám do hotelu, ten její by mohl být předlohou pro natačení hororu. Je sobota ráno, nervy pracují, jde se k Stade de France. Projdeme bezpečnostní prohlídkou, jdeme na registraci, nemusím se převlíkat jdu rovnou z hotelu, který mám 400 metrů. Sedáme si na tribunu a pozorujeme. Je to takové ospalé. Sledujeme závodníky, na obrazovce live přenos atd. Blíží se start, nervy jak se patří. Nevěřím, kde jsem, lezu zeď a druhou a stojím na startu. START. Tak jak to vypadalo ospale rázem je to neskutečně živé. Vbíháme do útrob stadionu, lezu zdi a klasické překážky. Open vlna si to užívá, pomáhá nic nehrotí stejně jako dobrovolníci. Vbíháme na tribuny. Toto se bude hodněkrát opakovat. Slyším Hanku a Katku jak povzbuzují – no spíš řvou at se neflákám :D. Mraky schodů, navíc začíná pršet, přesně to co jsem si nepřál, ale bude hůř. Procházím závodem, někdy lehce někdy dost o hlavě. Překážky jsou dost těžké. Herkules měl víc jak 65 kg. Dělám angličáky ano angličáky. Po první 30 na oštěpu, sklízím pochvalu za jejich provedení. Celkově 3×30 plus 15 jako překážka. No blíží se cíl. Probíháme kabinou, vbíháme na zelený travnatý, umělý koberec. V té době už sněží. Čeká mě multiring a jasných 30. Dělám je ve sněhu a ve vodě. Udělám 3 a sepnu pěsti z rukavic teče proud vody. Žene mě Hanka i Káťa a další lidé co uznale pokyvují hlavou. Celý závod jsem slyšel Kuráž, Respekt a AROOO. Jdu do cíle oheň, slzy v očích. Dokázal jsem to. Mám tu dosud tu nejcenější placku. Je mi strašná zima, úplně mokrej se jdu převlíknout do trochu suchého. Potkávám gratulanty. Co se týče organizace závodu. Bylo to skvělé. Občerstvení na trati byl uplnej bufet, dobrovolníci skvělá parta lidí, úsměv od ucha k uchu, povzbuzují a pomáhají. Na Olympusu mě držel jeden na zdi, nejen mě. Vysoké Ačko lezl se mnou a jistil. Ploty, zdi kam jsem nedosáhl nebyl problém, prostě mě někdo vyzvedl. I přes ten sníh, tvrdost, nervozitu a menší komplikace to byl zážitek a splněný sen a cíl. Opět posunutá hranice. Z dat přes Polar jsem zjistil že jsem 3,5 hodiny měl průměrnou tepovku 175 v některých chvilkách max 215. Uvidíme jaká další výzva mě čeká. Vlastně vím, na Stadium race se chci vrátit. Mimochodem ke konci mě doběhla skupina závodníků vlastně jeden mě dojel, jel na vozíku, měl skvělý podpůrný tým, kde byl kluk s protézou nohy, další s protézou ruky. Nehledej výmluvu, hledej způsob. V neděli mě čekal klasický pozávodní výklus – návštěva Monmartu a jak jinak než opět schody. :D, ale když tu Paříž miluješ neřešíš pár schodů AROOO.