„Tou cestou tím směrem prý bych se dávno měl dát, když sněží, jde to stěží, ale sněhy pak tají kus něhy ti za nehty slíbí a dají víc síly se prát na dně víc dávat než brát a i když se vleče a je schůdná jen v kleče donutí přestat se zbytečně ptát nebo jít s proudem na lusknutí prstů se začít hned smát mít svůj chodník slávy a před sebou davy a přes zkroucená záda být součástí stáda“
Takto začíná a následně pokračuje písnička od skupiny Kryštof a Tomáše Kluse. Ta písnička hodně vypovídá, vždy, když ji slyším, vzpomenu si na tu svou cestu. Na cestu, na kterou sem vstoupil jako dítě. Nevěděl, do čeho jdu, ale šel. Hlava nehlava. Utíká to. Bolelo to, občas to skončilo v nemocnici, přišlo spousty zákazů. Chápu svoje rodiče a jejich strach, jenže jejich výchova mi nedovolila říct. Ne. Nechci být ten kluk, co bude sedět doma, koukat z okna, v noci brečet do peřiny a ptát se proč. Proč já mám handicap, proč nemůže běhat jako ostatní, proč nemůžu hrát fotbal jako táta. Já chci a chci a chci. Chtít můžeš, ale nejde to. Nejde? Tak sem vzal hokejku a tenisák, zazvonil na kámoše a šel na hřiště. Časem sem nosil betony vystříhané z molitanu, vyrážečku z desek na dokumenty ve velikosti A5, starou kšiltovku jako lapačku. Později přišla i helma s košíkem. Byla to obrovská zábava, byl sem prostě dítě. Vzpomínám si na ty večery, kdy na mě mamča řvala z okna. Domů! Mami, ještě chvilku. Ne domů je zima a zítra je taky den. Ach jo. Vybavuji si ten den poslední den. Byla neděle a já chytal střely od kámoše a musel domů. Věděl sem, že dlouho nebudu chytat. Čekala mě operace kyčle. Bylo to v páté třídě. Zameškal sem celé druhé pololetí. Operace mi od kulhání nepomohla, naopak celý život mě čekají berle přinejlepším. V horším případě vozík. Ležel sem v krunýři, v té době sem to ještě nevěděl. Zjistilo se to až při rehabilitaci. Šok. Jenže já měl výchovu od rodičů nevzdávat se v ničem. Operace proběhla na začátku roku. Krunýř byl na 3 měsíce. Tři dlouhé měsíce jen ležet. O prázdninách po dlouhém přemlouvání rodičů sem si sedl na kolo. Na podzim klečel v bráně a chytal tenisáky. Stihl i přijímačky na 8letý Gympl. Maminko, tatínku já na ten Gympl nechci – tam půjdeš. O 4 roky později. Cože ty máš 4 na vysvědčení, ty se neučíš, nikam ani na krok. Doma a učit. Já na té škole nechci být. Fajn nechceš a co vlastně chceš, uvědom si, že si nemůžeš tolik vybírat, vzdělání je důležitý. Hm. Chci jinam. Fajn a kam? Nevím. Aha. Jdi do pokoje a přijď, až na to přijdeš. Jo takhle to u nás chvilku vypadalo. 4 roky bojů. Občas přilétlo pár těch facek a byl klid. Na Gymplu prožil i ten slavný únor 1998. Před semifinále nás paní profesorka upozorní, že nebude, tolerovat žádná rádia nepustí nás ani o patro výše na televizi. Přesně vidím ty momenty, kdy si všichni tajně strkáme sluchátka od radií přes rukáv do ucha a děláme, jak nás ta výuka strašně baví. Do chvíle kdy slyšíme – Šlégr goooooollllllllllllll. V ten moment vyskočí celá třída. Paní profesorka rezignovala. Nájezdy už sledujeme u televize, fandíme, ale při poslední nájezdu mlčíme všichni dokonce i ty nejukecanější holky mlčí. Jsme ve finále, Dominik chytil. Ten den tak nádherně začal. Finále je bez komentáře. Nádhera. Ráno ani nesnídám, promiň mami teď fakt ne. Gooooollllll. Ježiši to jsou nervy. Jooooo. A jak jinak to oslavit. Jdeme hrát hokej. Školu sem změnil a dostudoval – udělal maturitu. Přiznávám, škola mě nebavila, známky nic moc, maturita se povedla tam známky dobré, ale tak mám po škole a dál. Už na této škole sem koukal po sportu, chytal florbal. Využil toho co se naučil jako kluk s hokejkou a tenisákem.
