Tatranská Lomnica Slovensko Beast (Mistrovství Evropy)
Vše je zabaleno, vše připraveno, rok tréninku a přípravy nastává den D.
Je sobota těsně před půlnocí, skládám věci do autobusu a s týmem vyrážím do Tater. Nebudu se procházet jako turista, budu závodit, hodlám zdolat Spartan race Beast. Ten Beast, který se mi nepovedl na Klínovci 2014. Tatranská Lomnica je dějištěm nejen tohoto závodu, ale rovnou Mistrovství Evropy. Dá se tedy očekávát daleko větší peklo. S Richardem startujeme v 10:00 v elitní vlně. V 9:00 se na start postavila vlna Mistrovství Evropy. Dorazíme na parkoviště lehce před půl 9. Musím říci, že cesta byla dobrá. Chvilku jsem spal, chvilku koukal na cestu. Od 7 hodin jsem si užíval svítání a pohled na hory okolo nás. Po výstupu z autobusu, jsem na nic nečekal a ihned se převlíkl. Vyzvedl si startovní věci a začal se soustředit. Pozdravil pár lidí, udělal s nimi nějakou fotku a vysloveně se kochal pohledem na vrchol. Občas se protáhl u stanu. Při rozhovoru s televizí Markíza jsem měl co dělat, abych se nesmál, protože zbytek týmu využil situace a dokumentoval. Blíží se hodina H a stojíme na startu, moderátor zpovídá Richarda, plno lidí kouká s úžasem. Startujeme, víme, že kousek za startem nás čeká hned voda. V nádrži je natažené lano, nekoukám za sebe odhazuji berle, lehám na vodu a přes lano se přitahuji, abych po chvilce byl venku. Dle všeho co jsem slyšel, jsem to přeplul snad nejrychleji ze všech, aby ne. Vydáváme se po asfaltu přes pneumatiky, přes trávu zase na asfalt, čekají nás další překážky, přeleze, podlezeme, prolezeme, dáme i zeď, na kladině klikuji, na ručkování taky. Držíme tempo, na obrácené šikmé zdi mě Richard vysadí, na druhé straně zajistí. Vše bez trestů, žádné zdržování. Tempo super. Mírný kopec k pytlům na první občerstvení. A pak – kamenitá cesta do kopce směrem na Skalnaté pleso. Jde to pomalu. Richard to kousne a hodně mě nese. Ta cesta je fakt šílená a peklo. Přichází další peklo cestou v lese, kde občas musím bez berle. Vylezeme z lesa a přijde něco co nás utvrdí. Peklo v pekle. Nad námi si jezdí lide lanovkou a my se snažíme vystoupat podél pilířů. To co bylo na Klínovci byl čajíček. Zde jsou šílené kameny a větve. 2x sebou šlehnu. Víme, že je konec. Richard jde kousek dopředu, aby po chvilce na mě písknul, že otáčíme dolů. Je konec. Lezu tedy proti jiným závodníkům, opatrně a pomalu. Dole je cesta, která vše spojuje se sjezdovkou, kudy ostatní běží dolů. Richard na sjezdovce nechá postroj a běží pod lanovkou nahoru, kde zajistí můj odvoz a pokračuje dál v závodě. Já si po chvilce sedám na kámen, otvírám Corny sušenku, protože mám hlad. Okolo mě běží závodníci a já čekám, chvilku se klepu zimou když se zatáhne. Po 10 minutách dolů běží Richard s tím, že nahoře je ta holka nějaká zmatená, že to nahlásí ještě dole a já tedy zase čekám. Už mě to čekání nebaví, jsem tu 30 minut a nic. Já tu snad nechám postroj a půjdu se zachránit sám. Najednou běží kluk a ptá se jestli nejsem ten co mě hledají, že mě hledají pod lanovkou. Začne pískat, hulákat a mávat ruka na hřeben, kde vidí dvě modré bundy od Horské služby. Po chvilce se mu to podaří a může běžet dál. Jsem zachráněn. Kdeže. Přijde pán odhad tak 45 let a kouká. Přemýšlí a napadá ho jen, vezmu si tě na záda na tom postroji. Polévá mě horko. Dolů z kopce, po blátě, já na jeho zádech, má tak 170 to nedopadne dobře. Přijde druhý a koumají jak co, budeme se střídat a dolů tě sneseme. Co se dá dělat. V duchu si říkám, Vaše rozhodnutí, nesete zodpovědnost. I tak si pro jistotu nechám berle v ruce a odepnutý pás. Pokud nastane problém, zkusím seskočit. Přidávají se další 2. Jeden mě nese, dva ho jistí a poslední dělá fotky. Je s nimi nakonec docela sranda. Snesou mě k autu, celé je jo tak na 15 minut. Nasednu do teréňáku a dolů. Jsem dole a zachráněn. Následně se dozvídám další zprávy. Moderátor na mě hledal číslo na mobil, aby mi následně volal na telefon, který u sebe měla Anežka, která doprovázela Libora, aby jim řekla, že je hezké, že mi volají, ale je to zbytečné.
Neskutečně mě bolí celé tělo, nemůžu sedět, ležet ani stát. Jsem rozlámaný. Procházím se, konečně se vidím se Šárkou u triček, chvilku pokecáme. Z jednoho rozhovoru mě vytrhne polský dobrovolník. Mám jít s ním, mrzí ho, že se mi to nepovedlo. Po pár krocích odběhne a mám chvilku vydržet. Říkám si fajn nechal někde foťák. Vrací se, osobně mi děkuje za výkon a odvahu. Na památku mi předává osobní dárek pro mě a pro Richarda a přeje štěstí do dalších závodů a byl by rád, abych přijel na závod do Polska.
Tím darem na památku byla medaile symbolizující Mistrovství Evropy v Tatranské Lomnici. Má čestné místo od ostatní získaných trofejí v mé sbírce. Po každé, když se na ni podívám vzpomenu si co vše jsem podstoupil, nejen v přípravě na tento závod. Nestihl jsem se ho zeptat na jméno, protože hned po předání zase spěchal dělat svou práci. Věřím, že s tímto člověkem opět setkám a budeme mít více času si pokecat.
