Když nemusíš nebo musíš, spíše chceš.
V rámci léta a přípravy na závod v září a start hokeje jsem si vyrazil spolknout pár kilometrů na handbiku. Domluvil jsem se s kámošem, který si vzal kolo, že se lehce projedeme na cyklostezce Kostelec nad Labem – Brandýs nad Labem. Ten kousek má jen cca 6,5 km, ale když jedeš tam musíš přeci i zpátky 🙂 Jedeme poprvé tam poprvé zpátky, žádné děsivé tempo, probíráme vše od práce po dovolenou. První štreka je za námi. Na tuhle jízdu jsem využil svůj nově koupený water bag, takže si jedu a ucucávám. Jsem rád, že je to jen limča ne pivo, protože bych byl hned na mraky 🙂 Druhé etapě se snažím dát větší tempo, celé mi to kazí holky na bruslích. Proč se nepodívat, že? 😀 Při druhé cestě zpět je jasné, že si dám ještě jednu těch 26 km je mi nějak málo. Jedu ji již sám. Přeci jen doprovod čekalo 11 km domů a měl již o 11 km víc cestou na stezku. Třetí etapa je klidnější pohodová jen tak si užít prostředí, ale nejel jsem ji jak šnek. Co jelo tam musí se i zpět. Po třetí etapě si říkám 40 km posunul jsem si o 10 km hranici tak ještě jednou? No tak ještě jednou. Hodil jsem do sebe sušenku a vyrazil. Bylo 8 večer a stezka byla stále plná bruslařů. Dokončil jsem 4 etapu – 52,99 km čas 3 hodiny 20 minut jsou v tom i menší pauzy. Hranice byla posunuta. Cítím se dobře i když je mi jasné, že další den se asi ani nepodepíšu. Dnes se cítím dobře ani ne tak unavený, spíš mě bolí prst, který jsem si zavřel do dveří u auta, když jsem uklidil handbike a zavíral postranní šoupačku. To asi byla ta největší bolest toho večera.
